Jmenuji se Petra Braunová. Mám ráda ruční práce, výtvarné umění a vlastně tvoření čehokoli, co je krásné nebo užitečné. Nejraději využívám věci, které jsou na vyhození nebo na první pohled k ničemu a přetvářím je. Ráda pracuji hlavně s papírem a přírodními materiály všeho druhu. Zvláštní zálibu mám ve sbírání kamenů, na které maluji nebo je oplétám drátkem.

Vystudovala výtvarné lyceum, ale po maturitě se moje kroky stočily odlišným směrem a pracovala jsem skoro 9 let v logistice. Před tím jsem si ještě zkusila asi rok pracovat v dárkové balicí službě v Praze, kde jsem se toho spoustu naučila a leccos mě inspirovalo do budoucna. Dnes se stále zabývám dárkovým balením, výrobou dárkových krabic a zdobením např. aut, stolů atd.

K tomu jsem přidala malování originálních triček a tašek podle momentálního nápadu, ale často také podle předlohy, kterou si zákazník vymyslí.

Většinu času věnuji ručnímu tvoření. Nerada však vyrábím něco, co nemá další využití, a proto svoje zboží nabízím.

Po absolvování grafického kurzu se mi počítač stal dalším výtvarným nástrojem a doplnila jsem si znalosti i z oblasti marketingu na Facebooku a Instagramu. Postupně bych ráda své služby rozšířila i na tyto marketingové nástroje. Mým cílem je pomoci lidem jako já s podnikáním a stát se jim oporou.

Vytvořila jsem tuto stránku jako propagaci sebe a své značky PetARTa… Ty tři tečky jsou tam proto, že ještě není úplně jasné, co všechno se pod tuto značku vleze a jsou i symbolem toho, že se nechci uzavírat do jedné „škatule“. Chtěla bych, aby to tu nebylo jen o umění, ale taky tvoření všeho druhu, myšlenkách, nápadech a…  Ráda bych sdílela svojí cestu s každým, koho bude zajímat. Třeba by můj příběh mohl někoho poučit, motivovat ke změně, k dalšímu kroku, nebo ho jen bude bavit sledovat, co se mi děje.

A jak se to všecko událo? Tak pěkně po pořádku:

V roce 2015 rozhodla radikálně změnit svůj život a po osmi letech odejít z celkem slušného místa v kanceláři na importním oddělení ve velké společnosti. Samozřejmě, že jsem se bála, co se mnou bude a čím se budu živit, protože jsem neměla žádnou představu, do čeho se pustit. Jediné, co jsem věděla, bylo, že už do kanceláře zpět nechci. Konec nesmyslných hádek a práce na cizím snu. Konec ztraceného času na cestách tam a zpět. Konec promarněných dovolených u počítače s telefonem u ucha. Konec zbytečných porad, slov a starostí. Ubíjely mě vztahy na pracovišti i věčné boje s větrnými mlýny. Chodila jsem domů vyřízená a za ty těžko vydělané peníze jsem si o víkendech kupovala život.

Za pověstnou poslední kapku můžu jen děkovat, protože mě konečně nakopla k odchodu. Mrzelo mě, že jsem musela opustit těch pár milých duší, které jsem ve firmě naštěstí potkala, ale co, s nimi se můžu vídat dál a taky se tak děje, za což jsem moc vděčná.

Jenže co teď? Poprvé za x let na pracáku a jen nejasná představa o tom, co dělat. Od roku 2008 jsem seděla v kanceláři u počítače, kde většina mých kreativních nápadů nepadla na úrodnou půdu, v horším případě mě měli za exota. Zakázala jsem si propadnout panice. Vždycky jsem ráda něco tvořila. Ruční práce všeho druhu, malování, koláže a nejradši recyklace pokud možno. „I z mála se dá udělat hodně“, je moje heslo. Jenže, co když mě to neuživí? Už jednou jsem si to zkusila při práci (v roce 2011 jsem založila značku Decobra) a ničily mě hlavně úřady (mám k nim bohužel vrozený odpor a stojí mě to dost sil všechny instituce byť jen jednou ročně oběhnout). A taky tu je moje neschopnost chodit a prodávat, co jsem sama vytvořila.

Věřím, že teď to bude jinak. Jsem o pár let starší a o dost zkušeností bohatší a pořád se učím. Naštěstí jsem potkala pár lidí, kteří se živí tím, co mají rádi – řemeslem. Padlo pár příběhů a rad a probudili ve mně nadšení, odhodlání a moc jim za to děkuju. Zjistila jsem, že to jde. Dá se žít a pracovat s láskou bez odporu. Je mi jasné, že nic není jen růžové, občas to také drhne, avšak podle mého je cena za námahu přípustná.

Budu dělat něco, co mám ráda, řekla jsem si. Stojí to za to vydělat méně peněz, ale tvořit, což pro mě znamená žít, ne jen přežívat s plnou peněženkou.  Přiznávám, že občas stále se ozve strach z toho, co bude, jak to zvládnu. Snažím se na to nemyslet, protože jinak bych se nikdy nikam neposunula.

A jak to bylo dál?

Více jak rok jsem se starala o Facebookové a Instagramové stránky Zenonade. Později se majitelé rozhodli marketing omezit, ale přes ně jsem se seznámila s Yes Chips  z Ostravy, kde jsem na konci roku 2017 nastoupila jako obchodní zástupce. Neměla jsem to předem v plánu, ale nějak to vyplynulo ze situace, a aspoň jsem si ověřila, že taková práce není nic pro mě. Prostě mě to nebaví, i když i tady jsem si našla pozitiva – během půl roku jsem procestovala velkou část západních a jižních Čech. A zase se opakovala práce na cizím snu.

Tehdy už jsem věděla o další novince na mojí cestě a sice, čekali jsme s přítelem miminko. Původně jsem počítala, že bych mohla dál pod firmou pracovat i s mimčem, ale velmi brzy jsem si uvědomila, že to bych si to mateřství moc neužila. Rozhodla jsem se jako obchodní zástupce skončit a dál se věnovat jen umělecké tvorbě. Začala jsem také pořádat výtvarné a relaxační kurzy v Cerhovicích v Moje Trucovna.

Do života mi brzy po narození dcery vstoupil projekt Abecedou za přírodou, který se stal mou srdeční záležitostí a má práce se posunula na úroveň ilustrátorky. V našem týmu jsme tři spřízněné duše a stále vymýšlíme další a další tvorbu pro děti a jejich rodiče.

Období covidu mě nasměrovalo také na další dlouho roky odkládanou oblast tvoření a sice psaní. Díky lockdownu jsem se dostala do kurzu tvůrčího psaní Richarda Skolka a psaní mě naprosto pohltilo. Pod jeho vedením jsem si nakonec troufla zrealizovat svůj dlouholetý cíl či spíše úděl a píšu historický román podle skutečné události. Čerpám z kroniky svých předků rodiny Volmanovy a také jezdím pátrat do archivů či matrik, abych dala dohromady další střípky příběhu, který ožil ve třech dílech rodinné ságy Povolání Volman.

To bych ovšem nebyla já, abych se po hlavě nepustila do dalších aktivit. Vždycky jsem potřebovala pracovat nejen pro sebe, ale také pro lidi či přírodu. V posledních letech mi do života doslova náhodou vstoupila organizace Dementia, kde jsem začala jeden den v týdnu pracovat se seniory, kteří žijí s demencí. Po třech letech se má práce rozrostla i o pořádání kulturních akcí a mnoho dalšího.

Možná nejčerstvější je pak má činnost v Tělovýchovné jednotě Záluží, kde se po téměř dekádě, kdy areál a vlastně téměř celý spolek spaly, s několika dalšími rozjíždíme pomalu ale jistě jeho znovuobnovení. Což nás sice stojí spoustu sil, ale těší nás využívat úžasný potenciál, které místo i spolek mají. V roce 2024 jsme poprvé pořádali kulturně sportovní akci Zajícova výzva a obnovili cvičení dětí a žen. Přibylo také cvičení pro nejmenší.

Uvidíme, jaké další tvoření mě na mé cestě potká.